Konečně je jaro. Už se těším, až uvidím rozkvetlé koberce květin. Nejvíce vždy vyhlížím žluté pampelišky. Ale co se to děje? Kde jsou? Kdo je ukradl? Co se s nimi stalo. Ať hledám, jak hledám žluté koberce asi matce přírodě došly. Byly snad někde v akci? Kdo je vykoupil? Co mi zase uteklo? Hlavou se mi honí jedna otázka za druhou.
Nechápu to, vždyť byly vždycky všude. Když zavřu oči, běží kolem mne vzpomínky z dětství. Dokonce mne babička nutila všechny pampelišky na zahradě likvidovat, aby neodkvetly a nezanesly jí celou zahrádku. „Jo a potom si dobře umyj ruce, ať nejsi jako špindíra.“ Umýt ruce, to se lehce řekne, ale hůř dělá. Jsou to asi nějaké čáry, možná je to nesmazatelná stopa na dlani jako trest za utržení květiny. „A co ty žluté fleky na kalhotách, kdo to zase bude prát?“
Najednou oči otevřu a nic. Na zahradě bych s bídou napočítala deset květů a to ještě úplně u chodníku, nebo v rohu, sotva viditelné malé kvítky. Nostalgicky najdu starou fotku, kde naše zahrada nebyla zelená, ale žlutá. A co více, louka naproti vypadala za slunečného dne jako žluté vlnící se moře. Místo zvuku přílivu a odlivu bylo slyšet bzučení včel. A teď? Louka naproti má divnou zelenou barvu, něco tam chybí. Jsou to zvědavé hlavičky pampelišek. Co bych dala za posezení na louce v záplavě žlutých kytiček.
Dobrá zpráva, zloději neukradli vše. Něco jim uniklo! Nevěřím svým očím. Při cestě autem jsem málem skončila v příkopě. Míjela jsem něco nadpozemského, něco neskutečného. Srdce mi radostí poskočilo. Vpravo je tráva žlutá. Přesně řečeno je žlutá od pampelišek, které otáčejí své hlavičky za sluníčkem. Kdo hledá, ten najde.
Sen se stal skutečností. Sedím na louce plné pampelišek, je jich tady několik stovek, cítím vítr ve vlasech a mám radost v srdci. Nechávám se prohřívat jarním sluníčkem, koukám na odstíny žluté a pokouším se v duchu namíchat stejný odstín barev. Všechny možné odstíny žluté se rozpíjí jako akvarely a tančí v záplavě slunečních paprsků. Čas se najednou zastavil. Chci si to zapamatovat. Navždy. Taky si to chci připomínat za dlouhých zimních večerů a deštivých dnů.
Kdo ukradl pampelišky? Odpověď: příroda sama. Udělala to proto, abychom si jich začali více vážit.
